Pro dobový tisk však zůstala tragédie, kterou v počtu mrtvých překonala až v říjnu 1975 nehoda jugoslávského charterového letu u Suchdola, ve stínu blížících se oslav výročí „vítězného února“, tedy komunistického převratu. Vyšetřovatelé nehody se pak potýkali s politickými tlaky, vždyť havarované „tučko“ patřilo k nejmodernějším strojům sovětské provenience a letci za řídícími pákami navíc patřili ke zkušeným veteránům. Paradoxně právě kombinace zkušeností s teprve rok létající novinkou ale nejspíše způsobila katastrofu.
Kapitán osudného dopoledního letu měl sice na kontě přes 13 tisíc hodin, jen zlomek z toho ale nalétal na Tu-154, ani druhý pilot na tom nebyl lépe. Situaci v kokpitu pak zkomplikovalo to, že místo obvyklé pětičlenné posádky bylo na palubě mužů v uniformách Aeroflotu osm. Běžný linkový let do československé metropole totiž sloužil také k zácviku nového navigátora, palubního inženýra a radiotelegrafisty. Jejich přítomnost v letadle sama o sobě ale nehodu nezpůsobila.
Určitá „přelidněnost“ pilotní kabiny nicméně mohla mít vliv na soustředění všech členů posádky. A právě nepozornost nejspíše vedla ke smrti většiny cestujících. Oficiální závěry vyšetřování však kvůli značnému poškození vraku požárem na konkrétního viníka neukázaly. Podle důkazů ale letadlo přistávalo s chybně nastaveným horizontálním stabilizátorem (součást ocasních ploch) a těsně předtím, než se měl podvozek dotknout přistávací dráhy, tak byl stroj neovladatelný.
„Náhle jako by se řídicí páka uvolnila. Ačkoliv jsem ji k sobě přitáhl, nepotřeboval jsem k tomu žádnou sílu. Vykřikl jsem: Nevím, co je s letadlem, je neovladatelné,“ vypověděl u výslechu kapitán, který havárii přežil. Místo ladného dosednutí na dráhu tupolev zamířil půl kilometru před jejím začátkem přímo k zemi. Nejprve přišel o podvozkové nohy, pak se utrhlo pravé křídlo a letoun se převrátil na záda. Nakonec se vznítilo palivo, které vytékalo z poškozené nádrže.
„Nesmělo se o tom psát, nesmělo se o tom mluvit“
Většina ze 66 obětí se udusila zplodinami nebo uhořela. Velké štěstí mělo 24 lidí včetně pilotů, kteří se nacházeli v přední části letounu a podařilo se jim včas uniknout z dosahu plamenů. Mezi nimi i baskytarista Petr Marcol, který přežil jako jediný z doprovodné skupiny Evy Pilarové. „Já si pamatuji jenom tu velkou ránu, kdy celé letadlo zaskřípalo. Když jsem se probral z bezvědomí, letadlo hořelo. V tom ohni a kouři jsem se marně pokoušel rozbít okénko,“ popsal situaci těsně po nárazu.
Nakonec se Marcolovi podařilo rozepnout pás a dostat se trhlinou v trupu ven. Kromě muzikantů, kteří se přes Moskvu vraceli z kubánského turné, zemřeli ono dopoledne kromě Čechoslováků i občané Sovětského svazu, Kuby, Polska, Rumunska nebo východního Německa. „Nesmělo se o tom psát, nesmělo se o tom mluvit. Tehdy jsem si poprvé v životě sáhla na dno. Na dlouho mě to poznamenalo,“ vzpomínala na tragédii Pilarová, jež se do Prahy vracela později.
Přestože oficiální závěry vyšetřování nedaly jasnou odpověď a nevinily posádku nebo snad výrobce letounu, přišly po pražské katastrofě – vůbec první vážné nehodě stroje nasazeného na linky v roce 1972 – změny v konstrukci stroje. Modernizovaný Tupolev Tu-154A, zařazený do služby sovětského u Aeroflotu v roce 1974, měl kromě silnějších motorů, větších nádrží nebo většího počtu únikových východů i upravené ovládání vztlakových klapek a horizontálního stabilizátoru.
Pověst Tupolevu Tu-154 utrpěla i dalšími haváriemi. V historii zůstane „stopadesátčtyřka“ například zapsaná jako letadlo, na jeho palubě v dubnu 2010 zemřela řada nejvyšších polských představitelů včetně tehdejšího prezidenta Lecha Kaczyńského. V roce 2016 zase zahynulo krátce po startu z letiště v Soči 64 členů slavného Alexandrovova armádního souboru písní a tanců.
Za většinu ze 110 nehod, které během dlouhých let provozu Tu-154 postihly a jež si celkem vyžádaly přes 3000 lidských životů, však mohla chyba posádky a nikoliv konstrukční závada letadla.
Během 90. let používalo Tu-154 mnoho aerolinií v postsovětských zemích, ale i východní Evropě, Africe či Asii. Nové limity hluku jim sice uzavřely západoevropská letiště, v Rusku ale ještě spolehlivě sloužily a ruské letectvo si poslední nový stroj pořídilo ještě v roce 2013.
