Podle průzkumu agentury Median stále roste šance Danuše Nerudové, že by se mohla stát první českou prezidentkou. V prvním kole by získala 28 procent hlasů. Za ní by se umístil předseda hnutí ANO Andrej Babiš s 26,5 procenty hlasů. Třetí by skončil Petr Pavel s 23,5 procenty. Tygřice průzkumů Nerudová tedy poprvé vede.
S rostoucí šancí, že postoupí do druhého kola, nebo že přímou volbu dokonce vyhraje, by měl narůstat i zájem o to, kým a jaká Danuše Nerudová vlastně je. Jak uvažuje, co od ní můžeme čekat. Nemá politickou minulost, nezapojila se do občanských aktivit, víme o ní strašně málo. V debatách mluví obvykle dobře, tedy jako moderní, demokratická politička, i když posluchač může mít dojem jisté neautentičnosti, naučených „správných odpovědí“.
Zároveň si nelze nevšimnout, že to tak trochu hraje na dvě strany, neboť by v přímé volbě ráda získala co nejvíc voličů. Při debatě, kterou uspořádali studenti, řekla, že je „nesmírně hrdá, kam nás vláda vrátila v zahraniční politice“, ale „že si například regiony, kde se nežije tak dobře jako v Praze nebo jiných regionech, zaslouží pozornost vlády. A velmi si přeji, aby vláda nejezdila zasedat jenom do Kyjeva, ale aby jezdila zasedat do Ústeckého kraje, aby jezdila zasedat třeba do Karviné a aby jela zasedat třeba do Karlových Varů.“
Spojila dvě zcela odlišné oblasti a, podobně jako to dělá Babiš, postavila Ukrajinu proti Ústeckému kraji a Karlovým Varům. Hloupost. Zasedání v Kyjevě je cosi jako vyznání „jsme Západ, chráníme svobodu“, zasedání v Ústí by byl dost levný a zbytečný symbol; podstatné je, aby vláda co nejadresněji pracovala pro lidi zasažené chudobou.
Mimo mísu byl i výrok Nerudové o slovenské prezidentce Zuzaně Čaputové v Radiožurnálu: „Máme za sebou každá jiný příběh. Já jsem ekonomka a řídila jsem univerzitu s rozpočtem dvě miliardy a patnácti sty zaměstnanci. Ona je právnička, která zabránila skládce…“ Pokračovala, že obě patří k „té vlně mladých politiků, kteří jdou Evropou“. V čem je mimo mísu? Čaputová bojovala proti mafii a brala se za občany, tak „zabránila skládce“. Nerudová nic takového neudělala, a přece se v těch větách staví nad Čaputovou.
Pro člověka, který se ptá, kdo to je ta Nerudová, mohl být objevný i rozhovor na Primě. Mluvila tam o tom, že existuje tendence podceňovat ji, protože je žena. „Nikdy v historii prezidentských voleb dosud nebyla silná ženská kandidátka. Proto tomu ani teď nikdo nevěřil. Jsem žena, navíc mladá, k tomu i pohledná. To je největší handicap, který mám.“ Na otázku, zda je v české společnosti handicapem být pohledná, odvětí: „No, bohužel ano… I proto nikdo nevěřil, že bych to mohla dotáhnout takhle daleko.“
Političtí bůžkové vznášející se na sekulárním nebi
Zaráží to z více důvodů. Ano, ženy česká společnost podhodnocuje. Zároveň se však fakt, že je Nerudová žena, považuje v prezidentské volbě za výhodu, za „modernitu zadarmo“. Hodnocení sebe samé jako „mladé a pohledné“ zní zvláštně, do popředí vystrkává řekněme nezasloužené přednosti či jak to nazvat. A ještě je vydává za handicap. Zní to hodně babišovsky – sebeobdiv míšený s jakousi absurdní sebelítostí. V podstatě Nerudová řekla „jsem, mladá, krásná, uff, to mám ale těžký život“. Ne, nemá.
Ještě více zaráží její sebejistota. Na otázku, zda o sobě člověk hodně pochybuje, když znenadání vstoupí do světa velké politiky, odvětila: „Nepochybuje. Nemůže.“ Nemůže? Protože je to slabost? „Pochybovat o sobě je sice lidské, když ale kandidujete na prezidenta republiky, nesmíte o sobě během volebního boje pochybovat ani na sekundu.“ A o kousek dál: „Nepochybovala jsem o sobě ani na minutu, ani na sekundu, ani na milisekundu, ani na pikosekundu.“
Jaj! Ani na pikosekundu o sobě nepochybuje. Tak to se do české politiky náramně hodí. Podobně to má Babiš, Zeman i Klaus. Naopak se od nich lišil, pochyboval o sobě Václav Havel. Neustále, hluboce, opravdově. Nerudová je mladá a pohledná a „ani na pikosekundu“ o sobě nepochybuje. Zřejmě chce předvést, jak je silná a odolná, jak to tu válcuje.
Ve skutečnosti jde o značně zarážející výrok. Pochybovat o sobě není chyba, přiznávám tím, že se nevznáším nad ostatními, nejsem polobůh, nepropadám dojmu, že jsem něco víc, lepšího, pevnějšího. Pochyby znamenají hledání, nevlastnění absolutní pravdy, ochotu přiznat omyl. Nepochybovat o sobě znamená být přesvědčený, že se nikdy nemýlím. A nic na tom nemění ani fakt, že třeba vydám knihu Jak jsem se mýlil v politice, v níž ovšem ukážu, že se mýlili ti druzí. Nebo jinak, ohánět se Havlem a tvrdit, že o sobě na vteřinu nezapochybuju, je prostě nesmysl.
Ještě jeden důležitý moment, proč to Nerudová na Primě o sobě řekla? Protože si myslí, že to chce jistý druh voliče slyšet, ten druh voliče, který hledá suverénního lídra, ten druh voliče, který volil Zemana a volí Babiše. Ti přece chtějí tyhle pohanské bůžky vznášející se nad nimi na sekulárním nebi. Pokud Nerudová vyhraje, přál bych si, aby o sobě začala pochybovat. A nešetřila tím.
